Jakou barvou vymalovat obývák

Styly úpravy stěn v obydlích se mění skoro tak rychle, jako móda oblečení. A jako u každé módy, i u vymalování bytu platí, že nejrychleji „stárne“ a působí divně právě to, co bylo před nedávnem tím nejaktuálnějším trendem. Dobrý vkus, nadčasovost a především profesionálně odvedené malířsko-natěračské dílo, to jsou ty nejdůležitější zásady, kterých je třeba se držet. A to ať už malování bytu zadáváme firmě, a nebo se do něj pustíme sami.

Malba pokojů jako odraz doby

Styly malování stěn, to by mohlo být téma pro zajímavou časosběrnou práci. A stačil by časový úsek dejme tomu od druhé světové války. Lidé si však své obytné místnosti (především pokoje) nějak barevně „pojednávali“ už ve stoletích předcházejících. Jedině na venkově se stěny světnic pouze bílily vápnem (trámy stropu se všem natíraly volskou krví nebo bývaly i malované).

Nic v lidských obydlích se neměnilo tak zásadně, jako malování stěn. A nic tak rychle „morálně nezestárlo“, jako styl malování stěn „podle nejnovější módy“. Při sledování starých filmů nás „nepraští přes oči“ dobový nábytek či doplňky. Obývák vymalovaná „a la mode“ v nás ovšem vyvolá reakci – obvykle negativní.

  • Stačí si vzpomenout například na často opakovaný film ze 70. let Můj brácha má prima bráchu.domluvě svatby z důvodu nechtěné těhotenství sotva zletilých potomků dochází při tapetování obývacího pokoje. To, čím Josef Bláha a Vladimír Menšík olepují stěny, dnes vyvolává skoro zděšení. Tehdy se jednalo o ten nejmodernější styl.

Co se líbilo, a teď nás skoro děsí

50. léta: Bordury a bronz

  • Do padesátých let přesahovala móda konce let 40. (za války měli lidé jiné starosti, než jak módně vymalovat). Byly to především dekorace podle malířských šablon umisťované jako bordury pod stropem nebo i kolem lustru: vinné hrozny, květy, imaginární ornamenty.
    Pro 50. léta jsou velmi typické tmavé barvy stěn: olivová, šedá, nazelenalá, nahnědlá, přes které byl položen váleček ve světlejší barvě s leskem nebo váleček bronzový. Dost část se světlý a bronzový motiv vytvářel tak zvaným tapetovým válečkem.
    Kuchyně byly v té době malovány světlými barvami (žlutá, bílá) s drobným válečkem barevně kontrastním.
    Pod stropem se nechával bílý pruh, barevná malba byla zakončena barevně odlišnou linkou. Rovná linka, to byl malířský prubířský kámen.

60. léta: Brusel

  • Nový vzdušný styl, který Československo ovládl po světové výstavě Expo 58 v Bruselu, poznamenal postupně interiéry všech domácností. Malba stěn, hlavně obývacích pokojů, byla tak typická, že se stala i atributem bruselského stylu. Volily se jemné pastelové barvy: bleděmodrá, kávová, béžová, slabě žloutková, lehce do oranžova… Válečky se příliš nepoužívaly, a mělo to svůj důvod. Stěny totiž často opticky rozbíjely široké diagonální pruhy a geometrické obrazce – nejčastěji trojúhelníky – v jiných barvách. Pruhy a obrazce byly olemovány linkou – což zase kladlo vysoké nároky na čistotu provedení malířské práce. Trojúhelníky byly vytvářeny především v místech, kde měl viset obraz, který byl pak jakoby „podložen“ barevně kontrastním obrazcem.
    Když se někdo nechtěl pouštět do trojúhelníků a obrazců, nechal si vymalovat obývací pokoj dvěma barvami – třeba dvě stěny kávové a dvě sousední bleděmodré. V tom případě musel být váleček, ale velmi jemný, barevně jen tón v tónu, koncem dekády případně se vyválečkovalo leskem.

70. léta: Hedvábný lesk, tapetový vzor a tapety

  • V „sedmdesátkách“ barvy stěn trochu přitvrdily. Lidé chtěli sytější tóny. Do módy se dostala hnědá. Ti nejodvážnější si nechali obývací pokoj vymalovat klidně i temně hnědou. V té době se začaly vyrábět vysoké obývací stěny s úložnými skříňkami až ke stropu. A k nim docela dobře ladil tehdejší styl malování obýváků – svislý bílý tapetový váleček položený přes tmavý podklad.
    Aby nebyl barevný kontrast tak tvrdý, pokládal se ještě přes malbu válečkem s odlišným vzorkem bezbarvý „hedvábný“ lesk.
    Mnohem horší byla v té době panující móda papírových tapet na zeď. Někdo k nim přišel „jako slepý k hlouslím“papírové tapety byly lepeny na panely narychlo stavěných panelových bytů, a kdo dostal byt byl rád, ať byl byt jakýkoliv. Ale v některých obývacích pokojích se tapety „skvěly“ z vlastní volby obyvatel. Majitelé asi dodnes vzpomínají, jak je po letech pracně sundávali s tím, že v obou případech (v panelácích i doma) pak bylo třeba nanést „stěrku“. Možná i nově položená „fajnová“ dala vzniknout módě čistě bílých stěn.

80. léta: Bílé stěny, palisandr. A obrazové tapety

  • Čisté bílé stěny, to byl fenomén „osmdesátek.“ Kromě opravených stěn po tapetách jim napomohlo i nové složení barev pro amatérské malování. Na trhu se – a dokonce v dostatečném množství – objevila latexem klížená barva, která měla mnohem lepší krycí schopnosti. Sehnat malířskou službu bylo v té době už zhola nemožné. Když člověk neměl známého „meloucháře,“ musel si vymalovat sám. Bílou to bylo snadné. Když se udělaly „koucoury“, položil malíř ještě jednu vrstvu. A pokoj byl jasný, čistý, vzdušný… Bílá dobře ladila s tehdy módní palisandrovou hnědí a s jasně červenými doplňky.
    Jenže lidová tvořivost nebyla s tímto čistým akordem spokojena – bílé stěny se začaly mnohde  „okrašlovat“ velkoplošnými tapetovými obrazy. Kupovaly se v Tuzexu. A tak se na stěnách mnohých obýváků (obvykle za mohutnou sedací soupravou) vypínaly vrcholky rakouských Alp nebo do Karibského moře zapadalo slunce za černou siluetou kokosových palem.

90. léta: Variopaint a benátský štuk

  • Po revoluci bylo všechno jinak. Trh byl najednou plný a už tak v půlce „devadesátek“ bylo možno sehnat prakticky cokoliv (i když třeba za cenu v porovnání se současností neuvěřitelně vysokou).
    Dost těžko se odolávalo i novým technologiím. V oblasti malířsko-natěračské je pro tuto dekádu příznačný variopaint – stříkaná povrchová hmota s různě velkou a různě barevnou tečkou a s mírnou strukturou, a dále tak zvaný benátský štuk, vytvářející na stěnách měňavé povrchy volně přecházející z matné do hedvábně lesklé. Kdo tehdy odolal, „neví, o co přišel. “ Když se oči (rychle) té „měňavé krásy“ nabažily, nátěr šel pak dolů jedině škrabkou – někdy i s omítkou.

21. století:  Barvy? Ne, „barvičky“
Čisté a jasné barvy se do českých bytů připlížily tiše. A nikdo je nevyháněl. Ve městech narostly hobbymarkety, které nabízejí vše, co je třeba pro domácí malování: štětky, štětce, válečky na barvy, malířské barvy: dobře krycí, snadno použitelné. Vznikly speciálky, kde namíchají požadovaný odstín podle barevné stupnice. A krom toho i v každé venkovské drogérii se začaly nabízet barvy na stěnu už předem namíchané: třešňová červeň, fialová, reflexní zeleň, sytý pomeranč – no řekněte, není to „originální“, mít třeba fialový a svítivě zelený obývák? Vždyť my máme přece „barvičky“ (řečeno současnou dikcí zdrobňování všech výrazů) tak rádi… A tak má „originální“ obývák Petr i Pavel. Jako při každé panující módě.

A jaké z toho plyne ponaučení?

Lidé, kteří nemají vyhraněný vkus a mají potřebu stále něco na svém obydlí měnit, nechtějí slyšet obecně platné zásady o barvách ladících, kontrastních, teplých a studených, zvětšujících a zmenšujících prostor. Chtějí zkusit něco nového. Je to jen věc jejich osobní volby.

Právě tak ti, kteří si zařizují své první bydlení. Zkušenost je nepřenosná a každý by si asi měl projít svým životním obdobím experimetů. Jinak řečeno: nabít si svůj vlastní čumáček sám

Naštěstí v současné době není vůbec žádný problém nepovedenou kreaci během víkendu předělat k nepoznání.

Ale jeden tip na konec přece: Je velice užitečné pokoj si nafotit a v počítači si – pomocí nějakého programu na úpravu fotek – udělat barevný „nástřel“ zamýšlených změn. V různých barevných variantách. A ty nechat posoudit celou rodinou nebo i přáteli.

Pak teprve zajet koupit barvu k vymalování obýváku.

Zanechte odpověď