Bazální stimulace je termín z moderního ošetřovatelství. Vyjadřuje celkovou koncepci přístupu zdravotnického personálu k pacientovi nebo klientovi. Uplatňuje se zejména u osob s porušeným vědomím. Bazální stimulace je proto uplatňována zejména v neurologických a geriatických ústavech.
Bazální stimulace v léčebných zařízeních
Bazální stimulace je způsob, jak zlepšit kvalitu života lidem v komatu, ale je uplatňována rovněž u lidí na jednotkách intenzívní péče, v léčebnách dlouhodobě nemocných, u dezorientovaných lidí se stařeckou demencí, u pacientů po těžkých mozkových cévních příhodách (mrtvicích) nebo s jinou neurologickou poruchou. Rovněž lidé ve vysokém věku jsou cílovou skupinou pro bazální stimulaci.
Bazální stimulace je proto uváděna ve standardech kvality péče v neurologických a geriatrických zařízeních a v ústavech sociální péče s těžce postiženými klienty.
Smysl bazální stimulace
Pomocí bazální stimulace pomáhá ošetřující personál zlepšovat kvalitu života nemocného, postiženého nebo zestárlého člověka. Pomáhá udržet kontak ošetřovaného s okolím a tím i udržení jeho vědomí vlastního já, což druhotně zlepšuje i fyzické funkce jeho organismu.
Autobiografická anamnéza
Ošetřující personál v první řadě zjistí, jaké má klient potřeby, co mu přináší příjemné pocity, jakým způsobem komunikuje s okolím. Mohou to být hlasové projevy, pohyby očí, mimika, odvracení se, zatínání zubů.
Projevy pacienta (klienta) jsou zaznamenány nejen ve zdravotnické dokumentaci, ale například i v kartě na lůžku ošetřovaného, aby se jimi mohl řídit kdokoliv z ošetřovatelů.
Popis všech zvyků a reakcí klienta se nazývá autobiografická anamnéza. Patří do ní například i seznam oblíbených jídel a nápojů (zejména senioři se k oblíbeným pokrmům dokážou upínat, třebaže jich pozřou jen maličké množství), dále oblíbená hudba nebo písně, vůně, oblíbené hygienické činnosti (česání vlasů) a další.
Desatero pro ošetřovatele
Pro bazální stimulaci bylo stanoveno ošetřovatelské desatero.
- Při každém styku se pacientem vítat a loučit, a to stejnými slovy (pacient ví, že k němu někdo přišel, kdo to je a že už odchází)
- Při oslovování se ošetřovatel pacienta lehce dotkne – vždy na stejném místě (ruka, paže, rameno…)
- Ošetřující mluví pomalu, jasně, jednoznačně a zřetelně
- K mluvení používá naprosto přirozený tón řeči
- Gestikulace, výraz tváře a tón řeči musí odpovídat sdělovanému obsahu
- Ošetřovatel používá takový styl (formu) komunikace, na jaký je ošetřovaná osoba zvyklá
- Ošetřovatel by neměl používat familérních výrazů nebo zdrobnělin, pokud na ně klient není zvyklý (babi, dědo, „milánku“ a podobně)
- Při řeči s klientem nemluvit s jinými osobami zároveň
- Při hovoru s klientem eliminovat jiné ruchy (rádio, hluk z otevřeného okna…)
- Ošetřovatel musí nechat prostor, aby se klient mohl sám vyjádřit a reagovat