Chetité byli indoevropský národ. Tvořili Chetitskou říši, která se rozkládala na území současného Turecka, Libanonu, Sýrie a částečně i Palestiny. Používali klínové písmo jejich jazyk rozluštil v roce 1915 Bedřich Hrozný. Uměli odlévat kovy včetně železa. Koncem 15. století př. n. l. byli Chetité nejmocnějším a velmi obávaným národem Předního východu. Chetitská říše byla na vrcholu okolo roku 1200 př. n. l., kdy začala nečekaně upadat. Kolem roku 717 př. n. l. říše Chetitů zanikla.
Vznik Chetitské říše
Vznik říše Chetitů se datuje přibližně rokem 1650 před naším letopočtem. Tehdy došlo ke spojení několika menších městských států.
- Někteří vědci zastávali názor, že se pravlast Chetitů nacházela u Kaspického moře, tamější obyvatelé se v několika vlnách dostali do Malé Asie.
- Jiní historici zastávají názor, že Chetité přišli z Balkánu.
Chetitská říše se rozkládala na území dnešní Malé Asie (Turecko), Sýrie, Libanonu a Palestiny. Chetité pocházeli z různých kmenů a hovořili různými jazyky. Jejich písemnictví bylo na vysoké úrovni. Psali klínovým písmem, které přejali od sousedů v Mezopotámii a přizpůsobili jej svým potřebám. Bylo nalezeno přibližně 20 000 různých spisů (hymny, historické spisy, právnické knihy, mýty, legendy) psaných klínovým písmem. Jazyk Chetitů rozluštil v roce 1915 Čech Bedřich Hrozný.
Chetitské náboženství bylo polyteistické. Dosud je známo asi 640 bohů, ale seznam není kompletní. Na rozdíl od Egypťanů měli k některým bohům vztah kritický.
Chetité: Denní život
Chetité se živili zemědělstvím a převládajícím chovem hospodářských zvířat. Pěstovali obilí, ječmen (z něj vařili první pivo), pšenici a vinnou révu. Konzumovali hlavně placky z obilné mouky („chleba“), med a mléko v různých podobách (sýry). Vzácněji měli na jídelníčku maso a ryby.
- Příbytky si stavěli z cihel a z hlíny. Kámen používali pouze pro stavby svatyní nebo královských (správních) budov. Domy měly většinou čtvercový půdorys s místnostmi jdoucími za sebou. Typická vysoká okna směřovala do dvora. U domu často býval sklep, který sloužil jako sklad potravin.
- Většina obyvatel žila na venkově jako svobodní rolníci. Šlechta s řemeslníky a obchodníky se přestěhovala do opevněných měst poskytujících bezpečí.
- Z dochovaných vyobrazení (vykopávky) máme dobré dokumenty o jejich oděvní kultuře:
Oblečení šlechty se skládalo z vlněného roucha s třásněmi, obouvali špičaté střevíce z jemné kůže.
Řadoví vojáci nosili dlouhé pláště a sandály, na hlavách špičaté klobouky.
Ženy si hlavu zakrývaly šátkem splývajícím ve volné roucho nebo dlouhé šaty.
Muži se oblékali do krátkých tunik.
Chetitské umění zpracovat železo
Dokázali jako první národ zpracovávat železo. Železo bylo vynalezeno asi ve druhé polovině 2. století př. n. l. horskými kmeny na severu Malé Asie. Chetité je začali masově využívat a rozšiřovat. Železnou rudu získávali v dolech u pohoří Taurus a v Arménii. Vyráběli z něj zejména zbraně. Ze železa odlévali také sošky, nádoby a mísy. Syřané, Asyřané nebo Achajové do Chetitské říše přicházeli za obchodem nakupovat železo, měď, olovo i stříbro.
Chetitské válečné umění
Chetité byli udatní válečníci, kteří se v bitvách spoléhali na:
- smrtonosné válečné vozy (byla to často rozhodující zbraň, na kterou vsázeli),
- a železné zbraně.
Při svých výbojích se střetávali s odvěkým rivalem – Egyptem. K prvním střetům s Egypťany docházelo již za vlády faraona Thutmose III. Napětí se dále zvyšovalo za vlády Thutmose IV. a za Achnatona.
Početná armáda Chetitů byla dobře cvičena pro strategický boj ve formacích s využitím rychlých válečných vozů. Specializovali se na rychlý útok na týl a křídla nepřítele a rychlý protiútok. K bojovým vozům potřebovali velké množství koní. Ty získávali ze sousední země Mitanni, která byla chovem koní proslulá.
Náhlý zánik silné říše Chetitů
Chetitská říše byla na vrcholu okolo roku 1200 př. n. l., kdy začala nečekaně upadat vlivem vnitřních nepokojů, útoky mořských národů a nátlaky Asyřanů. Kolem roku 717 př. n. l. podlehla poslední opevněná města, poté zanikla celá říše Chetitů, byli obsazeni Frýgy z Balkánu.
Zdroj: S využitím egyptologie.cz; Wikipedie