Dýško, diškrece neb o diškerece, tuzér, tringelt, česky spropitné. Tak se označuje drobný peníz, který kromě předem stanovené ceny přidáváme jako projev spokojenosti, nejčastěji s provedením objednané služby. V souvislosti se spropitným se nejčastěji hovoří o placení jídla a pití v restauracích. Spropitné se ovšem běžně dává (a dávalo) i za služby v jiných resortech. Kde se dýško očekává? Je dýško povinnost, slušnost, a nebo společenský tlak? Jak vysoké spropitné dávat? A co se stane, když dýško nedáme?
Dýško, a nebo tringeld?
„Dýško“ je lidová zkomolenina z jiné zkomoleniny, a to z diškréce (diškeréce), která pochází z německého Diskretion, diskrétnost. Platíme za diskrétně provedenou službu.
Z toho plyne, že pro peníze dané navíc k ceně služby a kterými oceňujeme práci člověka, který službu vykonal, se víc hodí výraz „spropitné“. I ten vznikl překladem z němčiny, a to se slova Trinkgeld, tedy peníze na pití. Proto se i ve starší literatuře nebo ve filmech setkáváme s tím, že spokojený uživatel služby dává spropitné se slovy: „To máte na pivo. Napijte se na mé zdraví. Tady máte na spláchnutí prachu…“ a podobně.
Kde jsou dýška obvyklá
Třebaže se v současné době „dýško“ spojuje nejčastější s restauračními službami, a nebo ještě konkrétněji s prací číšníka v restauraci, dávat (a brát) spropitné není neobvyklé i v dalších profesích.
- Zdravotnictví a lázeňství
Tak to jsou obory, o kterých se v souvislost se spropitným příliš nemluví, ale jistý tok peněz ze strany uživatelů služeb do kapes personálu v nich stále přetrvává. Ačkoliv už jen málo, a nebo v mnohem menší míře, než se tak dělo v dobách totalitních. „Do kapsy“ se dávalo (a dává) sanitářům, pomocnému zdravotnickému personálu, lázeňským, masérům, rehabilitačním pracovníkům – tedy těm zaměstnancům, o nichž se tak nějak ví, že velký plat nemají, ale k vykonané službě přidali nějakou další hodnotu – třeba jen úsměv. Je pravda, že si tento zvyk z minulých dob zachovali spíš lidé, kteří jsou už v seniorském věku a člověka středního a mladého věku to už ani nenapadne.
Spropitné ve zdravotnických zařízeních není totéž jako úplatek tamtéž. Úplatek se dává předem a pracovníkům na jiných – vyšších postech. A úplatky nejsou lidovým zvykem, ale společensky nežádoucím jevem. - „Dýško“ u holiče/kadeřníka
Také holičům a kadeřníkům se dávalo, a někdy stále dává spropitné. A to zejména tehdy, když je zákazník nadmíru spokojen s přístupem kadeřníka/holiče a konečným výsledkem. V minulosti se dýško v těchto službách dávalo hlavně proto, že peníze za provedený výkon nedostal kadeřník, ale socialistický „komunální podnik“ nebo družstvo. Kadeřník měl pouze měsíční mzdu, bez ohledu na kvalitu. V současné době vyjadřujeme spokojenost. - Poštovní doručovatelky
V dobách, kdy se starobní a jiné důchody vyplácely v hotovosti, měli starší lidé zvyk dávat spropitné poštovní doručovatelce, která jim „důchod“ přinesla. Tento slabý zdroj přilepšení k nevalnému platu „pošťákům“ vyschl s bezhotovostními platbami. - Řemeslníci
Spropitné za provedení řemeslné služby dáváme tehdy, když práci vykonal zaměstnanec, nikoliv majitel firmy. U majitele se předpokládá, že má na službě svou marži, takže je zvykem cenu spíš jen zaokrouhlit na celé desítky. Spropitné dáváme řemeslníkovi třeba v případě, že cenu vyrovnáme s firmou bezhotovostně a jemu chceme vyjádřit osobní spokojenost. - Ubytovací služby
V hotelech a penzionech dáváme (nebo nedáváme) spropitné personálu za služby, které pro nás udělá nad rámec povinností. Spropitné dáváme přímo jim a hned po vykonané službě. Platit majiteli zvýšenou ubytovací taxu není zvykem. - Kurýrní služby
Spropitné dáváme také různým poslíčkům za nějaké mimořádné doručení. To je také starýn zvyk. Říkalo se mu „Dát od cesty“.
Restaurace a pohostinství
V tématice spropitného se nejčastěji diskutuje a diškreci, dýšku, tuzéru, který dáváme restaurační obsluze.
Dýško dáváme z nepsaného zvyku, a to jako:
- vyjádření spokojenosti s obsluhou (dýško číšníkovi/servírce)
- nebo také jako vyjádření spokojenosti s přípravou jídla (dýško jmenovitě určené kuchyni/kuchařovi).
- vyjádření spokojenosti s obsluhou i s kuchyní. V tom případě ale musíme dát dýško dvojnásobné, půlka pro kuchyni.
V souvislosti se spropitným za obsluhu se vždy jedním dechem uvádí, že číšníci měli a mají proto tak nízké oficiální platy, že jejich zaměstnavatelé reálně předpokládají, že si je navýší o diškrece. A zároveň s tím se vysvětluje, že číšník si spropitné dle starého zvyku zaslouží už jenom proto, že má velmi nízký plat. To je debata tak trochu připomínající otázku, co bylo dřív, zda slepice nebo vejce.
Nicméně ustáleným zvykem je spropitné ve výši deseti procent z celkové útraty. Jestli dáme méně nebo víc, je ovšem na našem svobodném rozhodnutí.
Dýško není povinnost, je to je jen společenský zvyk.