„To je ale farizej,“ řekneme o člověku, o němž si myslíme, že má dvojí tvář. „Káže vodu, pije víno,“ to bychom o něm mohli také říct. Nebylo to však vždy, že mělo označení farizej hanlivý význam. Kde se slovo farizej vzalo, a jak se stalo, že si o farizejích už dlouhá léta nemyslíme nic dobrého? Jako v mnoha případech musíme hledat v Bibli.
Kdo byli farizeové?
Farizeové byli starověká náboženská strana v Izraeli. Název sekty se odvozuje z hebrejského paraš – „oddělit“, aramejsky períšajja, což znamená „oddělený“, „odloučený“. Jiný výklad významu slova farizej uvádí: „Název farizeové je odvozen buď ze slova perušim, to je hanlivě rozkolníci, jinak možná oddělení. Nebo parošim, to jsou ti, kteří dobře rozlišují, neboť jejich charakteristikou byla právě schopnost přesně rozlišovat, diferencovat při výkladu Zákona. Kladli důraz na tři základní věci v životě: Tóru, bohoslužbu, skutky lásky,“ vysvětluje se na webu www.milost.sk
Kde se farizeové vzali
Kořeny farizejství sahají do období Makabejského povstání. Stoupenci chtěli zůstat věrni zachovávání Mojžíšových zákonů a proto bojovali proti všem projevům pořečťování židovské společnosti. Jednalo se o určitou duchovní sebeobranu.
„Za vlády Hasmoneovců se z chasidského hnutí vyčlenily dva proudy, resp. dvě skupiny – farizejové a essénští. Farizeové se však na rozdíl od essénských nezdržovali politického života v hasmoneovské době, nýbrž snažili se do něho zasahovat a prosadit svůj vliv.“
Farizejské zásady
Úzkostlivě zachovávala předpisy mojžíšského Zákona, až se jejich zbožnost a náboženský život stával formalismem a duchovno ustupovalo psanému slovu. Farizeové přitom věřili v existenci duchovních bytostí. Byli přesvědčeni o existenci Boha, Božího Ducha, andělů, Satana, padlých andělů a démonů.
Jejich snahou bylo učinit nařízení a předpisy Zákona realizovatelné v každodenním životě. Farizeové tak velmi horlili za dodržování i těch nejmenších detailů Zákona, že chtěli zabránit i jen nejdrobnějšímu přešlapu a přestoupení.
„Farizejství bylo většinovým hnutím v židovské společnosti Ježíšových časů. Bylo typickým příkladem idealistického radikalizmu, který narazil na padlou lidskou přirozenost a vedl k alibistické snaze naoko naplnit literu zákona a ukrýt tak vlastní hříšnost. Farizeové toužili po dokonalosti, po tom, aby se zalíbili Bohu a narazili přitom na skutečnost, že člověk něčeho takového není schopen.“
Zvláště v Kristově době měli farizejové značný vliv na život a náboženské smýšlení židovského lidu. „Ježíš Kristus obzvláště v Horském kázání ukázal, jak jimi hlásaná mravnost a náboženský život jsou nedostačující (Mt 5,20) a poukázal na dokonalejší. Nejednou před nimi varoval lid, nazývaje je „obílenými hroby“ (Mt 23,1-38). Stali se proto jeho úhlavními nepřáteli a měli hlavní podíl na Kristově ukřižování,“ dočítáme se na webu revue.theofil.cz.
Změna myšlení byla možná
Slovo farizeus, farizej má tedy v zemích s křesťanskou tradicí dost hanlivý význam. Jako farizea/farizeje si představíme pyšného, neupřímného pokrytce, který si hraje na na něco, čím není. „Tento dojem pramení z určitých míst v textech evangelií, kde Ježíš kárá farizeje a odsuzuje jejich snahu o dosažení vlastní spravedlnosti před Bohem. Mnozí z nich byli velmi odmítaví vůči novému učení o Boží lásce a odpuštění, se kterým Ježíš přišel“. Jiní se však naopak stali jeho učedníky, apoštoly.
Zdroj: S využitím revue.theofil.cz, www.milost.sk.
Ilustrační obrázek: pixabay.com