Husitské války

Husitské války jsou tématem, se kterým se musel setkat každý, kdo absolvoval základní školu. Lidem střední a starší generace někdy při zaslechnutí pojmu „vyskočí husí kůže“, zejména těm, kteří studovali střední školu. Husitské války, vydávané kdysi za „revoluční tradice našeho lidu“, mohly na maturanta „vyskočit“ snad ve všech humanitních předmětech. Současná historie už na husitského války pohlíží objektivně. Jak se má s tématem husitských válek vypořádat současný laik? Asi i v této problematice je nejjednodušší přístup: Nebylo to ani dobře, ale ani špatně. Prostě to bylo tak.

Husitské války: Postrach studentů

Husitské hnutí bývalo téma, které dokázalo žáky a studenty notně „otrávit“. Téma husitských válek „hrozilo“ jako maturitní otázka v dějepise, češtině (v té na několika pozicích), v občanské nauce. S husitskými válkami mohli zkoušející „vyrukovat“ s coby doplňující otázkou. Jen skalní fanoušci dějepisu měli husitské války v oblibě. Husitské války nebyly oblíbeným tématem, i když se někdejší „strana a vláda“ všemožně snažila, aby byly. Možná právě masové agitace byla příčinou, proč valné většině žáků a studentů husitské války proběhly hlavou, aniž by zanechaly stopy.

Tak to asi Jirásek nechtěl

Fundovaní historikové jistě dokážou vysvětlit, jak se stalo, že se husité stali předobrazem „revolučního pokrokového hnutí“, na které měla podle tvůrců komunistické ideologie u nás navazovat dějinná linie naší země. Lví podíl na tom jistě měl – mimo jiné – profesor Zdeněk Nejedlý, který výrazně ovlivnil české kulturní ovzduší dvacátých až padesátých let. Svou zálibu v době husitství (objevuje se už v jeho raných dílech) a obdiv ke spisovateli Aloisi Jiráskovi, který se husitstvím ve svém rozsáhlém díle také zabýval, Nejedlý plně uplatnil v poúnorových letech, kdy působil jako ministr kultury a školství. Podle komunistické ideologie, na jejímž vytváření se Nejedlý také podílel, byli husité zakladateli pokroku, příkladem sjednocení „prostého lidu vůči nadvládě mocných“. Jan Žižka z Trocnova byl podle této rétoriky největší revoluční vůdce v historii českého národa.

Husité, symbol rebelujících Čechů

Kořeny obdivu k husitům a sympatie k Janu Žižkovi měly v Čechách kořeny už době národního obrození a období následujícím, kdy umírněné „vlastenčení“ bylo tak trochu módou. V té době si pánové zdobily své pracovny portréty Jana Husa i Žižky. Vlnu zájmu o husitství vzdmuly koncem 19. století Jiráskovy historické romány s husitskou tématikou (především Mezi proudy a Proti všem) a Staré pověsti české.

Jméno udatného vojevůdce si za druhé světové války zvolila i 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky. Byla to největší vojenská jednotka vedoucí partyzánský boj proti německým okupačním jednotkám v prostoru Čeladné a Magury. Žižkovo jméno – spolu s „odkazem“ husitských válek jako pozitivního společenského děje, nesl později v dobách komunismu nejeden vojenský útvar.

Husitství bylo po dlouhá desetiletí silně idealizováno. A to je moment, na který historikové upozorňují – literární díla nelze chápat jako bernou minci ve výkladu dějin, což se v případě husitských válek a husitství dlouhá léta oficiálně dělo.