Třebaže je podle statistik mezi lidmi na celém světě nejvíc zastoupena krevní skupina 0 (nula), pro Českou republiku to neplatí. V naší zemi mají lidé nejčastěji krevní skupinu A. Z toho vyplývá i největší potřeba dárců krve pro krevní transfúze s krevní skupinou A. Při krevní transfúzi lékaři nespoléhají na nějakou univerzálnost“ nebo „zástupnost“, takže „áčkaři“ (lidé s krevní skupinou A) dostanou vždy krev skupiny A.
Krevní skupina A
Není krev jako krev. Lidé mohou mít krev čtyř skupin: A, B, AB a 0 (nula). Jestliže by člověk s krevní skupinou A, která obsahuje protilátky proti krevní skupině B, dostal při transfúzi krev skupiny B, případně skupiny AB (obě skupiny obsahují antigen B), začne se protilátka antiB navazovat na antigen B, bude docházet ke shlukování (aglutinaci), což je stav přímo ohrožující život.
Při transfúzích už jen shodné krevní skupiny
- Krev skupiny A by v krajním případě mohl dostat člověk s krevní skupinou AB – tak zvaný univerzální příjemce.
- Člověk s krevní skupinou A by teoreticky mohl přijmout bez újmy na zdraví krev skupiny 0 (nula), jejíž nositelé jsou označováni za univerzální dárce, protože krev nula nemá antigeny.
V současné době by se však k takovému typu transfúze přistoupilo jedině v krajních, třeba polních nebo válečných podmínkách. V klinických podmínkách se transfúze strikně podávají jen ve shodných krevních skupinách (se stejným Rh faktorem).
Česky psychiatr a „tajemství krve“
Roku 1875 pak popsal německý fyziolog Leonard Landois proces shlukování červených krvinek a jejich následný rozpad při mísení různých krví. Smrt nebo komplikace po transfúzi nepřičítal vlastnostem krve, nýbrž nespecifikovanému chorobnému stavu příjemce. Mladý asistent Ústavu patologické anatomie vídeňské univerzity Karl Lansteiner s Landoisem nesouhlasil a začal příčinu hledat přímo v krvi. Dvaadvaceti lidem včetně sebe odebral krev, oddělil červené krvinky od séra a zjišťoval reakci každého vzorku krvinek na každé sérum. Roku 1901 v článku „O projevech aglutinace normální lidské krve“ ohlásil objev tří krevních skupin. O rok později na jeho podnět objevili kolegové nejvzácnější čtvrtou skupinu (dnes označovanou jako AB). O něco později se pokusil český psychiatr Jan Janský využít shlukování červených krvinek (erytrocytů) k diagnostice duševních onemocnění. Po dlouhém bádání sice žádnou vazbu nenašel, zato nezávisle na Landsteinerovi objevil a správně klasifikoval všechny čtyři krevní skupiny. Jako první na světě považoval jejich počet za konečný. Výsledek publikoval roku 1907 pod názvem „Hematologické studie u psychotiků“.
- V publikaci již také bylo mimo jiné naznačeno zastoupení krevních skupin v české populaci:
A – 41,5 procent,
B 14,1 procent,
AB – 6,6 procent,
0 37,8 procent.