Lidské tělo: Vnitřní orgány

Lidské útroby, vnitřní orgány lidského těla, působily odjakživa tajemně a záhadně. Je trochu zvláštní, že člověk sám neví, jak vypadá jeho srdce, mozek, játra... Toto „tajemno“ ovšem z většiny lidí spadne už v poměrně mladém věku. Anatomie lidského těla se vyučuje už v základní škole – a tím přestává být „záhadnou“ a stává se „nudnou a nezáživnou“. Zájem o vnitřní orgány těla se v člověku probudí, až když ho některý z orgánů začne trápit. Výjimku by mohli tvořit lidé narození koncem 80. let .

Lidské tělo: Tisíce let tabu

Duté části lidského těla jsou vyplněny orgány, které jsou v nepřetržité součinnosti. Jestliže se jejich zastaví, člověk umírá. Proto bylo poznání vnitřních orgánů lidského odpradávna tajemnou vědou, do níž se snažili proniknout mágové i seriózní lékaři. Vztah k lidskému tělu byl tabuizovaný.

Ve starověkém Egyptě, Mezopotámii nebo Číně a Indii bylo nepředstavitelné provádět pitvu lidského těla. Představy o tom, jak je lidské tělo složeno a jak funguje, byly převážně spekulativní.

Podobné to bylo v antickém Řecku a Římě. I tady byla pitva lidského těla nemyslitelná.

První pitvy na zvířatech

Průkopníkem pitvy a autoritou, jež ovlivnila medicínu na více než tisíciletí, byl Galénos, žijící ve druhém století. Byl mimo jiné lékařem císaře Marka Aurelia a lékařem gladiátorů. Ošetřování četných a častých hlubokých a otevřených ran gladiátorů umožňovalo Galénovi první vhledy do útrob lidského těla. Byl také velice obratným propagátorem veřejné pitvy, byť pitvy zvířat, jež tehdy patřila k oblíbeným veřejným produkcím.

Středověk přinesl novou invazi náboženských představ do medicíny, nedůvěru k lékařům, zamítavý vztah k pitvě.

První zdokumentovanou veřejnou pitvu lidského těla provedl roku 1315 Mondino de Luzzi v Bologni. Přestože pitval lidské tělo, opakoval některé Galénovy omyly o jeho složení, založené na pozorování těl zvířat. První krok byl nicméně učiněn.

Renesance: Pokrok v šíření vědy

Pitvy se šířily po celé Evropě, staly se podstatnou součástí výuky medicíny, začaly být využívány pro soudní účely při stanovení příčiny úmrtí, a byly navíc i veřejnou atrakcí -prováděly se často ve speciálních arénách – anatomických divadlech. Renesanční umělci považovali znalost anatomie lidského těla za stejně podstatnou jako znalost perspektivy. Leonardo da Vinci trávil dlouhé noci s mrtvými těly a vytvořil 750 anatomických kreseb, které na svoji dobu přinesly některé nové poznatky. V patnáctém století také papež Sixtus IV. oficiálně potvrdil, že církev nemá námitek proti pitvám těl popravených odsouzenců.

V roce 1539 se podařilo větší množství těl odsouzenců získat lékaři Andreovi Vesaliovi, na tomto základě pak vytvořil přelomové dílo O stavbě lidského těla, jež se stalo základem moderní anatomie a základem i symbolem moderní medicíny.

V osmnáctém století definitivně prosadil Giovanni Battista Margagni poznatek, že nálezy získané po smrti mohou být klíčem k pochopení tělesných změn, k nimž dochází při nemocích. Obrat k tělu byl dokonán: zkoumání mrtvých těl začalo sloužit živým.