Hovoříme-li o takzvané monocytóze, nejedná se přímo o nemoc. Jde o stav, kdy se postiženému člověku v krvi náhle výrazně zvýší počet takzvaných monocytů, což je jeden z druhů bílých krvinek. Děje se to většinou při infekcích nebo jiných nemocích, kdy se tělo takto snaží efektivněji bojovat s cizorodými látkami.
Monocytózu si člověk sám nedokáže diagnostikovat. Ale objevuje se, když ho trápí nějaká závažná infekční choroba, je mu zle a tělo se snaží s nákazou bojovat. Stejná je situace i u lidí, kteří trpí Hodgkinovým lymfomem nebo mají některý z druhů leukémie monocytárního druhu. Pokud dochází k prudkému nárůstu monocytů v těle, je to na jednu stranu dobré, protože organismus má ještě dost sil se bránit – ale na druhou stranu jde o dlouhodobě neudržitelný stav, který musí řešit lékaři, aby se počet těchto bílých krvinek zase snížil do normálu.
Monocyty
Při popisu monocytózy je nutné dobře pochopit, co jsou to vlastně ty monocyty. Možná si tenhle pojem ještě matně pamatujete z hodin biologie, ale nejspíš už vám toho příliš neříká. Proto vězte, že jde o druh bílých krvinek, který vzniká v kostní dřeni, běžně se vyskytuje v krvi a koluje po těle. Monocyty mají kulovitý tvar a jen jedno jediné jádro, proto se jim také odborně říká agranulocyty (a do stejné skupiny spadají i takzvané lymfocyty). Mají životnost okolo osmi hodin, kdy kolují po těle. Jsou větší než ostatní krevní buňky a tvoří zhruba tři až osm procent z celkového množství bílých krvinek.
Jejich hlavní funkcí je, že po uplynutí tohoto osmihodinového cyklu přecházejí do tkání, kde se mění na takzvané makrofágy. To je o něco jiný typ buněk, který je ještě větší než monocyty. A makrofágy mají schopnost fagocytózy, což je laicky řečeno pohlcování cizorodých látek a antigenů. Jakmile se tedy do těla dostane nějaká infekce, bakterie a další buňky a parazité, kteří tam nemají co dělat, makrofágy se na ně snaží útočit a zničit je. A když je infekce či nemoc akutní, rychle se zvýší počet monocytů (čímž dojde k takzvané monocytóze) a z nich se tvoří více makrofágů, kteří bojují proti cizorodým nepřátelským buňkám. A nebo pohlcují třeba i vlastní mrtvé buňky z organismu a buňky jinak poškozené.
Signál pro lékaře
Při monocytóze jde tedy o výše popsaný proces ochrany organismu. Není to nemoc a nejde o nic nebezpečného, ale o přirozený stav. A lékařům pak u pacienta stačí provést odběr krve a zaměřit se na počty bílých krvinek a hned mají přehled, co se v těle děje a jak vysoká je jejich hladina. Tu se pak snaží postupně přivést do normálu, a to tím, že pacientovi podají vhodné léky, aby veškerý boj nezůstával jen na samotných buňkách a imunitě pacienta. Postupem času se stav vrací do normálu, monocytóza tím mizí a hladina monocytů se vrací na oněch tři až osm procent. A pacient to snadno vycítí, protože se v tomto období cítí zase zcela zdravý a nic ho nebolí a netrápí – nebo aspoň nic, co souvisí s monocytózou.