České národní obrození je úsek v historii našich zemí (Čechy, Slezsko, Morava), v němž vznikly, sílily a byly realizovány snahy o obrodu české kultury, českým jazykem počínaje. Národní obrození bylo hnutí, jehož aktivity se řadí do poslední třetiny 18. století a za jehož konečný mezník je považován revoluční rok 1848. České národní obrození se vyvíjelo paralelně s jinými evropskými proudy, které znamenaly společenské změny v mnoha zemích.
Situace po bitvě na Bílé hoře
Od roku 1615 platil zákon vydaný českým sněmem, že všichni obyvatelé tak zvaných Zemí Koruny české (včetně přistěhovalců) musí ovládat češtinu a své děti učit česky. Jenže tato dobře míněná myšlenka neměla mnoho času na realizaci. Po bitvě na Bílé hoře, kdy musela do emigrace odejít nekatolická česká šlechta, začala do přicházet šlechta německá. Ve vysokých společenských kruzích, v politice, ekonomice, vědě, armádě a kultuře se čím dál víc prosazovala němčina. Germanizace pronikla do úředních styků i názvů města a obcí. Dokladem jsou například mapy ze 17. století, na nichž jsou geografické údaje psané němčinou.
Češtinu udržovali i jezuité
Čeština nevymizela úplně – jednak jí mluvily nejnižší lidové vrstvy (nedostaly vzdělání v němčině), jednak se čeština používala jako vyučovací jazyk v církevním (respektive jezuitském) systému školství. V době nejtvrdších protireformačních snah vytiskli jezuité spisy svého velkého odpůrce Komenského. Češtinou byla psaná i lidová literatura (kramářské písně, tak zvané knížky lidové čtení). Pro větší účinnost rekatolizace a pochopení byly i v češtině tištěny i knihy s náboženským obsahem. A právě jezuita Bohuslav Balbín učinil první krok k obrodě českého jazyka, když v sedmdesátých letech 17. století napsal a publikoval první spis historicky řazený do českého národního obrození, a to dílo Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého.
Podíl jezuitů na udržení českého jazyka je trochu v rozporu s hojně šířeným obrazem tohoto řádu jako naopak ničitele všeho českého. Citelným zásahem tedy bylo zrušení jejich řádu v roce 1778 – odrazilo se to mimo jiné i na snížení úrovně školství v našich zemích. Do škol opět pronikla němčina, a to i na půdu Karlova učení.
Na udržení češtiny ve školách neměla vliv ani Mariií Terezií zavedená povinná školní docházka (v době osvícenské). Česky bylo možno vyučovat jen v triviálních školách, na vyšších školách byla úředním jazykem němčina.
Obrozenecné snahy v Evropě
Pod vlivem evropských filosofických směrů a tendencí k identitě uvědomění si příslušnosti k určitému národu si i česká inteligence stále jasněji uvědomovala nutnost české emancipace v prostředí rakouské monarchie. Zvládnutí českého jazyka bylo základním předpokladem pro vývoj české reprezentace – vyšších tříd a tak zvané inteligence.
Slovanské jazyky a čeština se staly předmětem odborného zkoumání, kořeny českého národa podporovala historie. Byla zdůrazňována příslušnost českého národa k velké skupině Slovanů (především východních). Vznikala nejen díla jazykovědná, ale především česky psaná literatura – umělecká (próza, poezie, drama), ale i populární, včetně českých novin.
Představitelé národního obrození
Myšlenku národní obrození přijali za svou mimo jiné:
- Josef Dobrovský,
- Josef Jungmann,
- Josef Kajetán Tyl,
- Karel Hynek Mácha,
- Václav Thám,
- Karel Jaromír Erben,
- Jan Evangelista Purkyně,
- Jan Svatopluk Presl,
- František Martin Pelcl,
- Magdalena Dobromila Rettigová,
- František Palacký,
- Božena Němcová.