Několik vět

Několik vět byl název petice, kterou se v roce 1989 obraceli občané k Československé vládě. Petice byla relativně krátká, po úvodu, který popisoval tehdejší společensko-politickou situaci a „náladu“ mezi lidmi, obsahovala sedm bodů („několik vět“). V těch byly vysloveny požadavky na nutné změny k návratu demokracie do Československa. Několik vět nepodepisovaly jen některé známé osobnost, ale i „anonymní“ lidé.

Několik vět: Co předcházelo

Na konci 80. let 20. století byl rozklad socialistické společnosti v Československu i v ostatních státech tak zvaného „socialistického bloku“ už víc než zřejmý.

Velkým úderem, který si dala sama sobě komunistická „strana-a-vláda“ (ironicky se vyslovovalo jednoslovně), byl brutální zásah proti shromážděným lidem, kteří se 28. října 1988 ve velkém množství dostavili na Václavské náměstí, aby si připomněli 70. výročí vzniku republiky, a to se všemi demokratickými hodnotami tehdejšího státu. Tehdy byla proti civilnímu obyvatelstvu použita vodní děla, obrněné vozy  a organizované násilí, za pomoci nichž Veřejná bezpečnost (tehdejší policie) shromáždění rozháněla. Fotografujícím odebírali filmy z fotoaparátů, lustrovali je. Taková zvůle moci nezůstala nepovšimnuta.

Palachův týden, Palachiáda

Za dva měsíce, v lednu 1989, se na Václavském náměstí znovu začali scházet lidé. Tentokrát k již za účelem demonstrace vyjadřující nespokojenost s politickým děním ve státě. Motivem bylo 40. výročí upálení se Jana Palacha. Tyto demonstrace vešly do dějin pod názvem Palachův týden nebo také Palachiáda. Trval od neděle 15. ledna do 19. ledna.

Komunistická Veřejná bezpečnost Lidové milice shromáždění s použitím obušků, slzného plynu vodních děl brutálně rozháněly. Byli zatýkáni a lustrováni i náhodní chodci a cizinci. To vyvolalo kritiku v zahraničí. Při Palachově týdnu zadrženo přes 1 400 lidí, mnoho osob byla zraněno. Václav Havel, který patřil mezi hlavní organizátory protestní akce, byl zatčen a v březnu 1989 uvězněn.

Několik vět: Vznik a zveřejnění petice

A právě pod vlivem těchto brutálních zákroků proti vlastnímu civilnímu obyvatelstvu vypracovalo hnutí Charta 77 dokument nazvaný Několik vět. Měl formu petice a byl zveřejněn 29. června 1989.

Text petice Několik vět samozřejmě nebyl zveřejně československými médii, ale ta proti němu přesto rozpoutala štvanou a dehonestující kampaň. Přesto se petice (média jej po vzoru komunistických orgánů označovala za „pamflet“) šířila mezi širokou veřejnost.

Protože v té době byly jen omezené reprografické možnosti, text Několika vět býval přepisován ručně (na psacích strojích s několika průklepy), takže kdo měl zájem, mohl připojit svůj souhlasný podpis. Organizátoři petiční akce věděli, jak s podpisovými archy naložit, informace dostávali prostřednictvím zahraničních rozhlasovřch stanic Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Tyto stanice rovněž každý večer zveřejňovaly jmenný seznam těch, kteří petici Několik vět aktuálně podepsali. Seznamy četl legendární redaktor Ivan Medek. Jeho typickou dikci a závěrečné „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“ mají pamětníci stále „v uších“.

„Už to musí prasknout“

Kdo chtěl Několik vět podepsat, věděl, že jeho jméno bude zveřejněno. Západní československý rozhlas se po večerech docela běžně poslouchal. Na základě toho se také k podpisu svobodně rozhodoval. Jenže situace ve státě už byla taková, že se mnozí rizika možných sankcí už nebáli. A to přes skutečnost, že znali, jakým způsobem bylo naloženo se signatáři Charty 77.

Všichni, kdo podepsali, doufali na základě vývoje situace v celém socialistickém bloku, že „už to musí prasknout“, jak se tehdy říkalo. Do listopadu 1989, kdy to skutečně „prasklo“, petici podepsalo na 40 tisíc československých občanů. Další podpisy přibyly po 17. listopadu 1989, ale to už byla situace jiná, vznikalo velké množství peticí a požadavků, které nepožadovaly změny, ale přímo odstoupení komunistické vlády.

To už je ale jiná kapitola naší historie. Dne 29. prosince 1989 byl  Václav Havel zvolen prezidentem. Po vzniku demokratického státu byl zákonem číslo 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu komunistický režim, panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 prohlášen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.

Několik vět, úplný text petice

První měsíce roku 1989 znovu a jasně ukázaly, že i když se současné československé vedení velmi často zaklíná slovy přestavba a demokratizace, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo nezorganizovalo, odmítá jako nátlakové akce, pokojná lidová shromáždění rozhání, do přípravy nových zákonu nedovoluje veřejnosti mluvit. Tytéž měsíce však zároveň ukázaly, že občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie a že stále víc lidí má odvahu veřejně projevit svou touhu po společenských změnách. Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krize. Takovou krizi si nikdo z nás nepřeje. Proto vyzýváme vedení naší země, aby pochopilo, že nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám a že tyto změny jsou svobodná a demokratická diskuse. Prvním krokem k jakýmkoli smysluplným změnám, novou ústavou počínaje a ekonomickou reformou konce, musí tedy být změna společenského klimatu v naší zemi, do kterého se musí vrátit duch svobody, důvěry, tolerance a plurality. Podle našeho názoru je k tomu třeba:

  • Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězňové.
  • Aby přestala být omezována svoboda shromažďovací.
  • Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti. Zároveň by neměly být kladeny překážky vznikání nových občanských hnutí, včetně nezávislých odboru, svazu a spolku.
  • Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách.
  • Aby byly respektovány oprávněné požadavky všech věřících občanů.
  • Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.
  • Aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci. Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do československého vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědni za dvacetileté upadání všech oblastí společenského života u nás.

Každý, kdo s tímto stanoviskem souhlasí, je může podpořit svým podpisem.

Vládu vyzýváme, aby s ním nenaložila tak, jak je dosud zvyklá s nepohodlnými názory nakládat. Zasadila by tím osudovou ránu nadějím, jimiž jsme vedeni, totiž nadějím na skutečný společenský dialog jako jediné možné východisko ze slepé uličky, v níž se dnes Československo nalézá.

Zdroj: totalita.cz

Zanechte odpověď