Základní charakteristikou této poruchy chování v dětském věku je, jak již sám název napovídá, vzdorovitost, neposlušnost a velmi obtížná zvladatelnost dítěte. Dítě je často podrážděné, nerespektuje autority, při požadavku dospělého hned reaguje agresivně, odmítá uposlechnout. Takovéto chování zná zřejmě od svých dětí každý, v určitém období je vzdor u dítěte běžným projevem, ne však, pokud se vyskytuje dlouhodobě, a narušuje fungování dítěte či dospívajícího.
Vždy je třeba posuzovat chování dítěte s ohledem na jeho věk. Pokud se jedná o poruchu chování, toto agresivní chování je často opakované, jeho charakter je trvalý a u dítěte je přítomno více než šest měsíců. Nejedná se o ojedinělé dissociální činy v pubertě či krátkodobou dětskou nezbednost.
Kdy se obvykle porucha projeví?
Porucha se nejčastěji manifestuje již před osmým rokem věku. Pokud je odhalena takto v dětství, bývá to častěji u chlapců, pro něž je typické zejména agresivní jednání. Později mají tito chlapci velmi narušené vztahy se svými vrstevníky, v dospělosti těžko vytváří pevné vazby, mají obtíže v pracovním i soukromém životě a často zde figuruje delikventní chování. Naopak při projevení příznaků poruchy až později (po 10. roce věku), je její výskyt častější u dívek, kdy místo agrese je přítomná spíše vyhraněnost vůči okolnímu světu. Objevuje se u nich brzký počátek sexuálního života, zkoušení drog, hazardních her, záškoláctví.
Co stojí za jejím vznikem?
Na vzniku poruchy opozičního vzdoru se podílí více faktorů. Jedná se o faktory biologické, genetickou provázanost a také zde mohou (ale nemusí) hrát roli faktory, které si dítě nese z rodiny. V některých případech je zde rodina v určitém ohledu dysfunkční – je zde konflikt mezi rodiči, výchova je nedůsledná s nevhodně nastavenými hranicemi. Může se zde také jednat o ztotožnění dítěte s emočně nestabilním rodičem či o snahu na sebe upoutat pozornost v rodině, kde rodiče nemají čas nebo emocionální zralost na to, aby se dítěti adekvátně věnovali. Velmi často se u dětí objevuje tato porucha spolu s poruchou pozornosti a hyperaktivitou (ADHD).
Jak se tyto děti projevují?
Jak již bylo řečeno v úvodu, děti s touto poruchou jsou často zlostné, mají problém podřídit se autoritám, často své okolí provokují. Jsou tvrdohlavé a velmi obtížně snáší kritiku. V jakýchkoliv sporech vystupují velmi tvrdě, vášnivě argumentují, mají výbuchy hněvu. Zde se pro ně na první místo dostává pocit, že musí za každou cenu obhájit to své, bez ohledu na důležitost sporu, resp. jeho malichernost.
Pokud je porucha přítomna pouze v mírné formě, je takovéto chování vázáno na konkrétní prostředí – nejčastěji na rodinu. Ve škole či v jiném kolektivu je dítě schopno dobře fungovat. Čím výraznější je porucha, tím více zasahuje do života dítěte. Při těžších obtížích se projevuje dítě shodně doma, ve škole, ve společnosti vrstevníků a porucha narušuje kompletně jeho schopnost vytváření vztahů.
Jak se k dítěti chovat?
Nejobecnějším účinným řešením je snažit se v dítěti posílit a hodně podpořit žádoucí chování. I když se jedná o maličkost, kterou dítě zvládlo samo udělat, dodejte mu potřebnou pochvalu a oceňte jej za to. Upozorňováním na negativní chování, neustálým peskováním a hledáním chyb na dítěti toto chování jen podpoříte. Dítě bude vědět, že takto si získá vaši pozornost, a bude tedy tento vzorec opakovat.
Snažte se dítě motivovat k adekvátnímu chování, jasně mu sdělit, co je od něj žádoucí. Pro nastavení určitého režimu můžete mít doma daná pravidla, na jejichž tvorbě jste se podíleli s dítětem. Pro přehlednost je můžete mít i vyvěšena na viditelném místě.
Samozřejmě, pokud u dítěte pozorujete dlouhodobě takovéto chování, je dobré domluvit se s lékařem na dalším postupu. Může vám doporučit další odborníky, kteří vám poradí, jak nejlépe s dítětem pracovat, jak nastavit co nejpřehlednější systém pravidel, fungování rodiny. Terapie šitá na míru konkrétní rodině zde má největší přínos. Medikamentózní léčba je volena spíše v případech spojení poruchy s projevy ADHD.