Poslední leč je jednak označení pro poslední lov při společném honu, ale víc je poslední leč chápána jako slavnostní setkání myslivců na závěr lovecké sezony v kalendářním roce. Při poslední leči je připravena hostina z tradičních zvěřinových specialit a provádí se hodnocení, které je spojeno s nepsanými mysliveckými pravidly a rituály. Neúčast na poslední leči je neodpustitelným činem, který lze označit podle mysliveckých pravidel jako pohrdání hostitelem a ostatními lovci.
Společným honem vrcholí sezona
Poslední leč je myslivecká slavnost konaná na závěr honební sezony po posledním společném honu (poslední lečí je nazýván i poslední lov společného honu).
Společný hon je myslivecký tradice, kterou podle mysliveckých pravidel vrcholí honební sezona v kalendářním roce. Společný hon má svá pravidla a rituály, které by se měly na honu dodržovat.
Společný hon začíná pozváním, na něž je slušnost odpovědět. Už třeba jen proto, aby měli pořadatelé přehled o počtu účastníků, a také aby mohla být provedena evidence úřastníků na začátku a po konci lovu.
- Lovci se musejí dostavit na hon včas, a to v naprosto střízlivém stavu, řádně vybaveni a podle zvyklostí oblečeni.
- Navzájem se zdraví stiskem ruky, případně se představují.
- Před nástupem – novodobé pravidlo – se vypínají mobilní telefony.
- Při nástupu je třeba dobře poslouchat pokyny vedoucího, případně závodčích.
- Při obstavování leče a zavádění na střelecké stanoviště je nutné chovat se tiše, disciplinovaně a naslouchat pokynům závodčího.
- Po přidělení střeleckého místa se děkuje slovy „Lovu zdar!“
- Pak je třeba kontaktovat se se sousedy.
- Po zahájení lovu střílejí myslivci na zvěř, která se pohybuje přímo proti nim nebo v koridoru před nimi.
- Pokud je zvěř v prostoru mezi střelci, dává přednost mladší lovec staršímu a domácí hostovi.
Host nebo lovec, který odjede bezprostředně po honu, by podle mysliveckých obyčejů neměl být na příští lov zvát.
Poslední leč je víc než jen hostina
Poslední leč – ve smyslu slavnostního setkání myslivců a hostů – obvykle následuje po posledním společném honu. Tato výroční slavnost se pořádá obvykle v listopadu nebo v prosinci, výjimečně ale také počátkem ledna (jsou-li proto objektivní důvody). Poslední leče se účastní členové sdružení a hosté, a to bez účasti rodinných příslušníků (jestliže se nepodílejí na organizaci poslední leče). Neodpustitelným činem, který lze označit jako pohrdání hostitelem a ostatními lovci, je neúčast na poslední leči.
Slavnost poslední leče se koná v nějaké přiměřeně velké místnosti: myslivecká klubovna, sál/salonek restaurace… Je třeba, aby bylo k dispozici kuchyňské zázemí. Místnost bývá vyzdobena chvojím a trofejemi, i na prostřenou tabuli se dávají úlomky a paroží.
Začíná se občerstvením po honu a zvěřinovým menu – pivo, polévka a nějaké zvěřinové hlavní jídlo (nejčastěji guláš nebo pečeně). Podle staré tradice by měli obsluhovat nejmladší myslivci. Někdy to ale jsou třeba i manželky myslivců – když připravují menu. Nebo zaměstnanci restaurace – podle dohody.
Vyhlášení krále honu
Když je ze stolu sklizeno nádobí, je tradičním bodem programu poslední leče vyhlášení krále honu. Je vyhodnocen podle vzácnosti úlovku nebo podle počtu zastřelené drobné zvěře. Vyhlašování je spojeno s ceremoniálem.
- Nejdřív je troubeno „Pozor si dej“.
- Pak předávající položí pravou ruku na kandidátovo levé rameno a pronese kratičkou formuli.
- Král je dekorován tří nebo pětivýhonkovým úlomkem (větvička jehličnanu).
- Ostatní lovci zvolají „Ať žije král!“.
- Vyhlášený král poděkuje, úlomek položí na stůl. (Kdyby se král vyhlašoval už při výřadu, vetkl by si jej na pravou stranu klobouku.)
Místně mohou vyhlášení králové dostat medaili, diplom, upomínkový předmět. Také může být zvykem vyhlašovat víc nejúspěšnějších střelců. Králi honu mohou být pro večer udělena nějaká privilegia, která ale nejsou v rozporu s obecně dodržovanými mysliveckými zvyky.
I přípitky mají svá pravidla
Při poslední leči jsou často pronášeny nejrůznější přípitky. Myslivci mají starobylou tradici držet sklenici v levé ruce. Vysvětluje se to tím, že pravou má myslivec symbolicky zaměstnanou jinak: drží vodítko psa/smečky, při parforsním honu otěže koně, pušku, pravou rukou loví…
Myslivecký soud, tradice poslední leče
Při poslední leči je na programu rovněž další tradiční zvyklost – čestný myslivecký soud. Žertovným způsobem jsou souzeny „prohřešky“ jednotlivých myslivců, kterých se v roce dopustili: chyby v mluvě, ošacení, chování při honu a podobně. Nejedná se o závažné přečiny, které byly řešeny oficiální cestou.
Soudí zvolený nebo dědičný soudce a dva přísedící, může vystupovat i žalobce a obhájce. Soudní senát má na hlavách klobouky s úlomky na levé stavovské straně. Na stolci bývá svíce, úlomky a myslivecký tesák.
Soudní jednání je vedeno humorně, vtipně. Smyslem soudu je pobavit účastníky poslední leče, nic víc.
Myslivecká latina, zpěv a volná zábava
Poslední leč pokračuje volnou zábavou. V ní myslivci jedí, pijí hodují, zazpívají si. Ale především si předávají zkušenosti a sdělují zážitky z uplynulé sezony. Použití „myslivecké latiny“ je povoleno – rozumí jí každý účastník poslední leče.