Psaní ů, ú

Vyslovená hláska [ú] je v češtině zapisovaná dvěma písmeny (grafémy): ů a ú. Tato dvě písmena rozhodně nedělají Čechům při pravopisu takový problém jako i a y, kvůli kterým se musíme učit vyjmenovaná slova, shodu přísudku s podmětem, přídavného jména se –podstatným jménem a koncovky podstatných a přídavných jmen. Pro správné psaní ů a ú si přece jenom musíme pamatovat několik pravidel.

Kde se píše ú

Ve slovech domácích

  • vždy na začátku slova: ústa, úterý, účast, účastník, účel, údiv, údolí, úhona, úchvatný, úkol, úloha, úmysl, Úpa, úpět, úsměv, úspěch, Ústí, úroda, úřad, úvěr, úžas;
  • po předponách a na počátku druhé části složeného slova: vyúčtovat, zaútočit, zúčastnit, zúrodnit neúmyslný, neúrodný, trojúhelník, pravoúhlý, víceúčelový;
  • v citoslovcích: bú, cukrú, hú, tú, vrkú;

Ve slovech přejatých

fúrie, fúze, trubadúr, ocún, ragú, skútr, túje, túra, kúra (z latinského cūrō – pečuji; proto máme péči o ruce, nohy – manikúru a pedikúru, léčebnou kúru, které nemají nic společného s kůrou stromů).

Pozor

V přejatých slovech končících na -ura je možná výslovnost i s dlouhým [ú], v psané podobě je správně jedině krátké [u]: agentura, fraktura, inventura, kultura, literatura.

Kde se píše ů

-v kořenech domácích slov: dům, důl, důvěra, komůrka, kůra (stromu), lůj, můj, můra, půda, půjčit, půlka, růže, stůl, trůn, tvůj, vůle, zůstat, vůbec;

-v koncovkách domácích podstatných a přídavných jmen (příslovcí): (mnoho) domů, kopců, stromů, (k) drátům, městům, párům, zvířatům; strýcův, otcův, závodníkův; dolů, domů.

Pozornému uživateli jazyka asi neuniklo, že v mnoha slovech se ů vyskytuje jen v 1. pádě jednotného čísla, ale v ostatních tvarech a odvozených slovech je o: dům – v domě, domov, sůl – bez soli, osolit, stůl – na stole, vůz – ve voze. Tento jev se nazývá střídání hlásek (alternace) a cizincům učícím se češtinu znepříjemňuje zvládání podob slov.

Proč ů a ú

Proč je v češtině ů a ú, když stejně vyslovujeme jen jeden zvuk, jednu hlásku? Co bylo dřív ů, nebo ú? Obě písmena jsou pozůstatky historického vývoje jazyka.

Ve staré češtině do poloviny 14. století bylo jen ú. Zachovalo se až do dneška na počátcích slov. Ale jinde než na počátku se začalo vyslovovat jako au a následně jako ou a vznikla jediná česká dvojhláska:

súd – saud – soud; nesú – nesau – nesou, lúka – lauka – louka.

Za vznikem ů stojí hláska ó, která byla ve staročeštině mnohem častější než dnes. Vyskytovala se např. ve slovech kóň, stól, mój, k pánóm, do rukávóv. Místo ó se na konci 14. století začala vyslovovat dvojhláska uo, z ní se postupně vytratila hláska o a zůstalo jen u. Z výslovnosti zmizelé o začali tiskaři psát nad u a označili tak jeho délku.

kóň – kuoň – kůň (alternace bez koně); tvój – tvuoj – tvůj (alternace tvoje); do rukávóv – do rukávuov – do rukávů.

K ustálení pravopisu ů došlo v době českého humanismu ke konci 16. století a je spojeno se jménem Jana Blahoslava, biskupa jednoty bratrské, literáta, vzdělance a vydavatele Kralické bible.

Zanechte odpověď