Svátost smíření je úkon vyznání se člověka, který přijal víru (křestanskou, církve katolické, pravoslavné a anglikánské), ze spáchání některého z hlavních nebo i jiných hříchů. Svátost smíření je známější pod obecným označením zpověď, někdy také zpověď svatá nebo svátost pokání. Katolická církev o svátosti smíření (lidově zvané zpovědi) učí, že hříchy neodpouští kněz, ten je jen prostředníkem, ale samotný Bůh. Člověk musí však projevit upřímnou lítost a snahu se svých chyb do budoucna vyvarovat.
Svátost smíření neboli zpověď
Svátost smíření se uděluje běžně před každou mší, či na požádání. Laicky řečeno je takovým „velkým úklidem” v duši před přijetím nejsvětější svátosti oltářní (přijímání Těla a Krve Páně).
V počátcích církve bylo smyslem této svátosti dát ještě druhou životní šanci člověku, který přijal víru a křest, stal se svatým před Bohem, a přesto znovu upadl do smrtelného (těžkého) hříchu, tedy životně se postavil proti Bohu a na stranu zla. Výzva: „Obraťte se a budete žít!” (Ef. 1,32) je věřícími pociťována jako výzva k dosažení skutečné pohody v čistotě srdce.
Hřešil jsem, lituji a chci se hříchů vyvarovat
Má-li mít svátost smíření význam, musí obsahovat:
- vyznání hříchů,
- opravdovou lítost,
- ale i snahu ve vinách nesetrvávat.
Katolická svátost smíření v sobě spojuje většinou tři různé věci: odpuštění hříchu, duchovní vedení a psychologické vedení. Kněz nemá suplovat psychoterapeuta, ale právě vzdělání kněží v oblasti psychologie napomáhá, jak se vyvarovat zbytečných a hrubých chyb.
- V současné době mnozí katolíci přijímají svátost smíření či pokání velice zřídka nebo vůbec. Avšak často žijí dál aktivním náboženským životem a přijímají jiné svátosti, zejména eucharistii (díkuvzdání). Přitom odpuštění hříchů ve svátosti smíření je zdrojem blízkého vztahu s Bohem a předpokladem přijímání Krista v eucharistii.
Vyznávají se pouze smrtelné hříchy
Při samotném vyznání hříchů je zapotřebí vyznat pouze smrtelné hříchy, které křesťan dosud nevyznal. Obvykle se křesťané vyznávají také z tzv. všedních hříchů.
Seznam sedmi hlavních hříchů:
- Pýcha (latinsky superbia)
- Lakomství (latinsky avaritia)
- Závist (latinsky invidia)
- Hněv (latinsky ira)
- Smilstvo (latinsky luxuries)
- Nestřídmost (latinsky gula)
- Lenost (latinsky acedia)
Najít sílu k vlastní změně
Systém „zpovědních zrcadel“, ve kterých byl vypsán seznam hříchů, za které církevní autorita udělovala pokání a stála tak nad člověkem a říkala mu, co smí a co nesmí, je pro dnešní lidi dost často nepřijatelný. Spolu se zamítnutím této praxe se však stává, že se člověk soustřeďuje jen na lidskou stránku svých problémů a přestává vnímat svůj život ve světle Božího nároku a Božích výzev.
Nutný pohled druhé strany
Svátost smíření však není jen přiznáním se k vlastním vinám, ale také vyznáním víry. Objevit novou šanci pro svůj život, najít v sobě sílu ke změně, po které touží, to všechno by mohla svátost smíření zprostředkovávat i dnes.
- Člověk potřebuje konfrontaci s náhledem jiných, společenství církve. To není ponižující sebeobviňování, nýbrž konfrontace s nárokem Božího slova a s životem církve.
Alespoň jednou za rok
Katolík má za povinnost alespoň jednou za rok přijmout svátost smíření, jestliže se dopustil smrtelného(hlavního) hříchu, tedy tak závažného vědomého zlého skutku, že to znamenalo nasměrování jeho života ke zlu a vykročení na cestu zavržení. Je-li ovšem hluboce věřícím člověkem, nepřijímá tuto svátost jen z povinnosti.