Tyflopedie (oftalmopedie, speciální pedagogika osob se zrakovým postižením) je speciálněpedagogická disciplína, která se zabývá výchovou, vzděláváním a rozvojem osob se zrakovým postižením. Jejím cílem je maximální rozvoj osobnosti jedince se zrakovým postižením. Tím je myšleno dosažení co nejvyššího stupně socializace v souvislosti se zajištěním vhodných podmínek pro vzdělávání, přípravu na povolání a plnohodnotné společenské uplatnění.
Osoba se zrakovým postižením
Za osobu se zrakovým postižením je považován jedinec, který má i po korekci vady stále narušeno zrakové vnímání tak, že mu činí potíže v běžném životě.
Podle stupně narušení zrakového vnímání rozlišujeme 4 kategorie osob se zrakovým postižením: 
1) osoby nevidomé
2) osoby slabozraké
3) osoby se zbytky zraku
4) osoby s poruchami binokulárního vidění
Osoby nevidomé
Mají nejtěžší stupeň zrakového postižení – patří sem děti a dospělí, kteří mají zrakové vnímání narušeno na stupni nevidomosti (slepoty). Jejich největším problémem je nemožnost získávat informace klasickým způsobem – zrakovou cestou. Musí se spolehnout na cestu sluchovou a hmatovou (dále i na čich a chuť). Podle sluchu nevidomí poznávají blízké osoby (jejich hlas nebo i typ chůze), orientují se např. při přecházení vozovky, dále při identifikaci, jestli přijíždí tramvaj nebo auto apod. Chuťová cesta přináší informace hlavně z oblasti gastronomické, čich může nevidomého například informovat o tom, kde se zrovna nachází (pekařství, drogerie), nebo může informovat o případném nebezpečí (zkažené potraviny apod.).
Významnou roli v životě nevidomých hrají kompenzační pomůcky (pomůcky pro prostorovou orientaci, pro výuku, komunikaci, domácnost, volný čas nebo sport). Nezbytnou součástí jejich života je neustálý rozvoj a cvičení hmatu, čichu, sluchu, chuti, paměti, představivosti a myšlení pro vytváření představ o světě a propojení představ a reality. S touto formou rozvoje je nutné začít již od narození nevidomého dítěte, případně u osob později osleplých.
Osoby slabozraké a osoby se zbytky zraku
U slabozrakých osob jsou možnosti jejich rozvoje do určité míry omezené. Samozřejmě záleží na stupni postižení, na přístupu okolí k jedinci, ale i na jiných okolnostech (například propojení zrakového postižení s mentální retardací). Je třeba zvolit alternativní způsoby komunikace, není možné použít některé pomůcky apod.
U slabozrakých osob se často projevuje zvýšená unavitelnost v důsledku zvýšené potřeby neustálé koncentrace pozornosti na dění kolem sebe, což se může projevit v pomalejším tempu práce či studia. Mohou se objevit potíže s nepřesným vnímáním detailů a souvislostí.
Osoby s poruchami binokulárního vidění
Do této kategorie řadíme tupozrakost a šilhání. Většinu těchto postižení není nutné řešit chirurgickou cestou, nápravy lze dosáhnout cíleným cvičením. To se týká především dětí. Hranicí, kdy je ještě možné postižení vhodným vedením napravit, je věk sedmi let. V pozdějším věku možnost nápravy velmi klesá a v dospělém věku již není možná.
Poruchy binokulárního vidění se projevují sníženou zrakovou ostrostí, dvojitým viděním, často se objevuje unavitelnost, slzení očí apod.
Osoby se zrakovým postižením však mohou žít plnohodnotný život. Záleží na postižení, na jeho charakteru, na tom, jak společnost tyto lidi vnímá a jak je ochotná jim vyjít vstříc. A také na tom, jak jsou lidé se zrakovým postižením schopni se do společnosti začlenit.