Před rokem 1989 žili vietnamští občané v Československu hlavně v univerzitních městech, a nebo v místech s velkými průmyslovými závody. A už v té době někteří z nich projevovali kromě velké pracovitosti v kmenovém podniku i velký smysl pro podnikání. Po revoluci Vietnamci rozšířili fenomén v Česku do té doby neznámý – venkovní tržnice. V současné době provozují Vietnamci kamenné obchody s potravinami, ale také venkovského restaurace. Na mnoha místech poskytují „našincům“ jedinou příležitost k nákupu. Protože Vietnamci dokážou v Česku udržet i obchody, z nich už všichni čeští podnikatelé doslova „utekli“. A Vietnamcům se daří.
Vietnamci nejsou u nás neznámí
Vietnam, asijská země s komunistickým režimem, kde žije přibližně devadesát miliónů obyvatel, hlavním městem je Hanoj. Z nadvlády francouzského kolonialismu se Vietnam osvobodil v roce 1954, země se rozdělila na komunistický sever a demokratický jih. V letech 1956 až 1973 mezi sebou obě strany vedly za mezinárodní asistence válku, která je většině z nás známa především z amerických válečných filmů.
Do socialistického Československa začali Vietnamci přicházet už od konce padesátých let. Intenzivnější vztahy byly navázány až po ukončení vietnamské války a sjednocení Vietnamu v roce 1975, respektive se vstupem Vietnamské socialistické republiky do RVHP (1976). Před rokem 1975 šlo spíše o poskytování vysokoškolského vzdělání. Po sjednocení země řešila hanojská vláda problémy s nezaměstnaností a do Čech přicházelo hodně dělníků. Pracovali ve velkých podnicích – kovoobráběcích, hutnických, ve slévárnách, ale také v textilkách a přádelnách. Bývalým Československem prošlo čtvrt milionů Vietnamců.
Vietnamci zřídili tržnice v Česku
Po roce 1989 se mnozí již vrátit nechtěli, nebo se návratu báli. Většina Vietnamců se v Česku začala po roce 1989 věnovat podnikání.
- Původně provozovali vlastní stánky na tržnicích, drobné obchůdky v centru či vietnamské restaurace.
- Po roce 2000 začaly přibývat větší vietnamské kamenné obchody s textilem, obuví, drogistickým zbožím, bytovým textilem a domácími potřebami.
- A ve druhé dekádě 21. století se vietnamští podnikatelé ujali strádajících „sámošek“. Mají v nich otevřeno sedm dní v týdnů, mnohdy fungují jako večerky. V některých menších městech je to jediná příležitost k nákupu, protože českým podnikatelům do tak „haléřového“ obchodu, jako je prodej základních potravin, nechce.
- Po „sámoškách“ se Vietnamci začali ujímat zavřených venkovských restaurací. A opět to jsou podniky, z kterých čeští hospodští odešli pro malou prosperitu. Vietnamcům se daří.
Narodily se zde jejich děti, kterým vietnamští občané zajistili české chůvy, aby se naučily perfektně česky. Vietnamské děti nastoupily do českých škol – a začaly vynikat školní pílí a učenlivostí.
V současné době žije v České republice legálně asi 57 tisíc Vietnamců. O jejich kultuře přitom nevíme téměř nic. Důvod je jediný – málo se o ni zajímáme.
Pohled do historie
Rok 1994: Česká republika uzavřela s Vietnamem smlouvu o vzájemném zaměstnávání. Na jejím základě zde ročně mohlo na pracovní povolení dělat zhruba 3000 Vietnamců a stejný počet Čechů ve Vietnamu.
Rok 1996: Podle údajů Cizinecké policie bylo v Praze přihlášeno k dlouhodobému či trvalému pobytu čtyři a půl tisíce Vietnamců oproti třem a půl tisícům z roku 1995.
Vietnamci u nás dali v roce 1996 rozdělit do dvou skupin. Na „starousedlíky“, kteří přišli na základě smluv bývalého Československa a Vietnamské demokratické republiky pracovat nebo studovat, a na nově příchozí. Starousedlíci u nás žili už řadu let, uměli poměrně dobře česky. Drtivá většina z nich opustila původní profese v průmyslu, kde podle smluv pracovali, a věnuje se obchodu. Vybudovali si určité zázemí a začali k sobě zvát svoje rodinné příslušníky. Vláda 75miliónového Vietnamu tomuto pohybu nijak nebránila, hlavní problém představal jen dostatek peněz na letenku.
Zdroj: Z dobového tisku