Vykřičník

Vykřičník je jedno z mnoha interpunkčních znamének. Žákům ve škole určitě nezpůsobuje tolik problémů jako čárka ve větě jednoduché a v souvětí, ale základní informace o vykřičníku je důležité znát.

Vykřičník (!) je interpunkční znaménko, které se zpravidla používá

  • pro ukončení věty rozkazovací nebo zvolací,
  • po citoslovci,
  • ke zdůraznění věty oznamovací.

Historie

Vykřičník se jako interpunkční znaménko začal používat v 16. století. Jeho dnešní podoba pochází ze 17. století, z doby, kdy se rozvíjela typografie (knihtisk). Historici, kteří se zabývají vznikem a vývojem tiskařského písma, vidí za dnešní podobou vykřičníku latinské citoslovce nadšení „io“. Toto slovíčko prý mělo na konci otázek grafickou podobu „lo“ a knihtiskaři jej zjednodušili na tečku a čárku nad sebou. Z původního významu „nadšení“, které se oznamovalo v písmu znakem !, se stal dnešní význam příkazu, výstrahy a důrazu.

Čeští obrozenci a jazykoví brusiči ještě v 1. polovině 19. století interpunkci nevěnovali velkou pozornost. Až v roce 1857 psal jazykovědec Martin Hattala o tzv. „dělidlech“ v tom smyslu, že „znak podivení“ (!) spolu se „znakem otázkovým“ (?) jsou „znamení hlasoměnná“.  „Znak podivení“ se také nazýval vzvolavní, zvolavník nebo rozkazník. Tvůrcem slova vykřičník je Václav Hanka, i když původně tímto slovem označil slovní druh citoslovce. Teprve jazykovědec a sběratel folklóru František Bartoš prosadil název interpunkčních znamének v dnešním slova smyslu (ležací čárka neboli příčník je dnes pomlčka, čapky neboli husí nožky jsou uvozovky).

Užití vykřičníku

  • na konci rozkazovací věty při důrazném rozkazu

Kup si konečně nové kalhoty!

(rozkazovací věty mohou být zakončené i tečkou, pokud rozkaz není důrazný)

  • na konci rozkazovací věty, ve které je sloveso v jiném tvaru než v rozkazovacím způsobu: Nekouřit! Nevyklánět se za jízdy z okna!
  • na konci přací věty: Projet se tak jednou kočárem!
  • na konci zvolací věty:

Na tohle jsem čekal celou věčnost! Jak je dnes krásně! (původně věta oznamovací)

Ty už jsi tu zas?! (původně věta tázací)

Aby nás tak viděli rodiče! (původně věta přací)

  • za samostatnými neslovesnými výrazy: Drahá Anno! Pomoc! Pozor! Opatrně! Ticho!
  • za větou vyjádřenou citoslovcem: Bác!

Další užití vykřičníku

  • při vyjádření nesouhlasu nebo údivu můžeme napsat vykřičník v závorkách

Spousta studentů výraz epiteton(!) vůbec nezná. Přišla až po třech hodinách (!) a vůbec se k němu nehlásila.

  • upozorní na zajímavé místo v textu

Řekla si v duchu: Trhni si! a odešla.

  • v matematice se pomocí vykřičníku značí faktoriál. Pro ty, kteří nevědí, co to je, citujeme:

„V matematice je faktoriál čísla n (značeno pomocí vykřičníku: n!) číslo, rovné součinu všech klad-ných celých čísel menších nebo rovných n, pokud je n kladné a 1 pokud n = 0. Značení n! vyslovujeme jako „n faktoriál“. Toto značení zavedl Christian Kramp v roce 1808.“ (https://cs.wikipedia.org/wiki/Faktori%C3%A1l)

Šetřme s vykřičníky

Při elektronické komunikaci mezi lidmi (blogy, facebook…) je dnes velká „móda“ psát více vykřičníků (otazníků) za sebou. Pisatel takové řady interpunkčních znamének ze sebe dělá zbytečně hysterika a ze čtenáře zabedněnce, který se sám od sebe nedovtípí.

Chceme-li zdůraznit některé slovo (celou větu), měl by nám stačit jeden vykřičník. Některé zdroje uvádějí jako únosné maximum vykřičníky dva, ale to už musí být velmi pádný důvod je použít. Tři a více vykřičníků čeština nezná.

Zanechte odpověď